Pověsti a zkazky jsou nedílnou a v současné době naštěstí znovu oblíbenou součástí naší kultury. Často představují jedinou stopu nějaké zaniklé usedlosti, či zapomenuté události. Pomohou vám oživit dávnou historii tohoto kraje. Budou jistě zajímavé i pro ty čtenáře, kteří již některé tyto pověsti znají.
Jiří Žardecký (Slovácké pověsti)

O původu jména Osvětimany
Křesťanští věrozvěstové Konstantin a Metoděj ubírali se po svém příchodu na Moravu do zdejších hor, aby na bezpečném místě uložili ostatky sv. KIimenta. Moravský panovník Rostislav vykázal jim k tomu účelu horu sv. Klimenta, že by tam také mohli nerušeně pracovat na svém díle. Právě v místě, kde stojí naše obec, potkali se prý s many (muži) moravského panovníka, kteří se dosud věrozvěstům vyhýbali. Metoděj prý pravil svému bratru: Bog osvěti many (Bůh světiž ty muže). Slova ta jsou prý podkladem názvu naší obce Osvětimany.

O pokladu u Osvětiman
V dávných časech chodili po Uhrách dráteníci. Jednou přišli do neznámého města, ve kterém chystali popravu zloděje. Jeho posledním přáním bylo, aby mohl sdělit své tajemství lidem z Moravy. Přihlásil se dráteník, kterému se odsouzený svěřil " Nedaleko Osvětiman, říká se tam tomu u Husí nohy, je kámen, na kterém je vyznačena husí noha. Na tom místě jsem zakopal poklad." Dráteník nemeškal a nejbližší cestou se vydal k Osvětimanům. Navečer přišel k Vrtalům, kteří právě zabíjeli, a protože byl dalekou cestou znaven poprosil je o trochu jídla a pití. Vrtalovi pohostili dráteníka, jak se patří, něco si popili a právě při skleničce kořalky se dráteníkovi pustila pusa na špacír o trochu víc než by se patřilo. A tak svěřil Vrtalům své tajemství o pokladu. Když dráteník unavený usnul, sebrali se hospodář i s pacholkem a spěchali k Husí noze ( U Čertovy skály). Zde opravdu vykopali truhlici plnou peněz, se kterou se vrátili domů. Pacholek dostal za odměne tolik peněz, kolik se mu vešlo do čepice. Ráno se dráteník probudil a vypravil se na určené místo hledat poklad. Když žádný nenašel došlo mu, že asi večer řekl víc věcí než bylo třeba a ve zlosti rodinu Vrtalovu proklel. Od té doby nebylo u Vrtalů klidu. Když přišla půlnoc, začal vát tak silný vítr, že měli strach o střechu. Když hospodyně pekla chleba a dávala ho do pece, vždycky se jí pecen ztratil z lopaty. Potkávala je samá smůla. Nakonec byli tak zoufalí, že zašli na radu na místní faru. Kněz jim poradil, aby peníze dali na dobročinný účel a nebo podělili žebráky. Nakonec se rozhodli, že postaví u Náplavového mlýna kříž a pro větší klid svědomí ještě kapličku sv. Vendelína, která stojí za Osvětimany směrem na Vřesovice dodnes.

Pověst o hoře u Osvětiman
Na hoře u Osvětiman pobýval v té době řád slovanských mnichů. Zde také pracovali společně oba věrozvěstové téměř pět let. Kázali a psali jazykem slovanským. Po smrti sv. Metoděje z popudu německého biskupa Vichinga rozkázal kníže Svatopluk všechny mnichy z hory Svatoklimentské vyhnat ze země. A tak klášter zůstal na dlouhou dobu opuštěn. Roku 1663 táhl velký vezír Achmed Kriuprili z rozkazu sultána Mohameda IV. s vojskem asi dvě sta tisíc mužů do severních Uher proti císaři Leopoldu I. U Ostřihoma přešel přes Dunaj, dobyl Nové Zámky a Nitru a zpustošil celé Slovensko.

Za této výpravy se Achmed dozvěděl, že celý uherský kraj již po osm set roků odvádí daň "svatoklimentskou" klášteru na Moravě. Velký vezír v duchu již viděl bohatý klášter a dostal chuť na jeho jmění. Vyslal tedy tlupu sestávající se z šesti tisíc jezdců na Moravu, do kraje hradišťského a uložil vojsku dobýt klášter, zmocnit se jeho bohatství a přivézt je svému pánovi. Vyslaní Turci vtrhli na Moravu, hledali klášter a po celém kraji hradišťském nemilosrdně řádili.

Na hradě Buchlově se tehdejší hradní pán Hanuš Zikmund z Petřvaldu dozvěděl, že se od uherských hranic blíží ukrutní Turci. Všude, kam přijedou, se vyptávají na bohatý klášter svatoklimentský. Buchlovský pán byl přesvědčen o tom, že až Turci spatří zpustošený klášter, určitě napadnou jeho hrad, jen aby nešli zpět do Uher s prázdnou kapsou. Na hradě se museli na jejich návštěvu připravit.

Opravili ihned hradby, zásobili se potravou a pozvali na Buchlov mnoho okoličného lidu. Zanedlouho pak přišla na hrad zpráva, že se k Buchlovu blíží turecké jezdectvo. Má namířeno na klášter svatoklimentský.
Obyvatelé na Hradišťsku se velice divili tomu, proč vojsko táhne na klášter, který už je dávno a dávno v sutinách. I když v pravdě řečeno se mezi lidem vyprávělo, že v zasypaných sklepích posvátného místa je prý ukryt poklad.

Na Buchlově měli všechno připravené k boji s nepřítelem. Však také zvědové přinesli zprávu, že na svatoklimentskou horu přijela tlupa asi sto jezdců, která spatřila zbořenisko, z něhož vyrůstaly křoviny i stromy. Popraskané a již zasypané zdi byly porostlé mechem. Turky ani nenapadlo poklad hledat. Sjeli s kopce a zamířili k Buchlovu.

Objíždí hrad ve větší vzdálenosti a pak dlouho pozorují jeho zdi. Snaží se uhodnout a přesvědčit se, jak je hrad pevný. Zjišťují, že hrad Buchlov je skutečně nedobytný a plně obsazen. Vždyť na rozkaz hradního pána všichni přítomní vystrkují hlavy a zvedají zbraně nad hlavy, aby ukázali svoji sílu nepříteli.

Turci pak odjeli podat zprávu svému veliteli, že z kláštera, ze kterého měli přinést poklad, je zbořenisko a nedaleký hrad že je příliš pevně stavěn a dobře hlídán. Velitel turecké jízdy, rozložené kolem Hradiště, odtáhl pak se svými jezdci zpět do Uher. Neodjížděli však s prázdnou, odváželi hojně zboží a zajatého lidu.

I když Turci odjížděli s nepořízenou z hory Svatoklimentské, lid si nadále vypravoval a snad ještě vypravuje, že na místě kláštera je ukryt poklad nesmírné ceny. Ale hradisko i okolí kláštera bylo již mnohokrát prokopáno, prozkoumáno, ale poklad dosud nebyl nalezen. Povídky byly vydány v roce 1899 a autor dokládá, že se ještě v té době v Uhrách daň svatoklimentská platila, a to ve výši tehdejších 40 krejcarů na hlavu.

O dvou sestrách na Cimburku
Na hradě Cimburku u Koryčan žily dvě sestry Eliška a Jitka z Vartnova. Žily si spokojeně a bohabojně. Nedaleko hradu byl klášter sv. Klimenta. Byl již dávno v sutinách, jen v bídné chatrči žil poustevník, kterému pro rozcuchanou kozí bradku říkali Kozel. Sestry čas od času mnicha navštěvovaly a přinášely mu něco k jídlu. Nedaleko v Osvětimanech žil na dvorci pan Vavřinec a ten velmi rád přicházel k něčemu velmi lacino. Když zjistil, že sestry žijí na Cimburku samy a s nikým se v okolí nestýkají, zmocnil se hradu zbrojenou rukou a sestry uvrhl do žaláře, aby tam hlady zemřely.

Když sestry dlouho mnicha nenavštívily, šel za nimi na Cimburk a chtěl s nimi mluvit. Avšak pan Vavřinec na něj poštval psy. Starý mnich Kozel se naposledy k hradu obrátil a zahrozil: "Ještě není všem dnům konec! Ty svojí odměny dojdeš, pane!"

Pan Vavřinec se šel po několika dnech podívat do vězení a když zjistil, že obě sestry jsou mrtvé, v duchu si pomyslel: "Konečné jsem pánem na Cimburku." Klíč od vězení hodil do studny, aby se do vězení již nikdo nedostal. Ale potom pan Vavřinec neměl klidné noci. Stále se mu zdálo o umučených sestrách a rozhněvaném mnichovi.

Zanedlouho přiběhl postrašený pacholek, že nedaleko na stráni stojí obrovský kamenný mnich Kozel. Pán rozkázal, aby mnicha rozbili kladivy, ale kladiva od skály beze škody odskakovala. I sám pan Vavřinec popadl železný sochor, ale jakmile jej zvedl nad hlavu, obě ruce mu zchromly. Na pána padla taková hrůza, že prchal do hlubokých lesů, aby ho obrovský kámen nezavalil. Našli ho později utopeného v rybníčku pod Cimburkem.

Tak skončil zlý pan Vavřinec a uloupené zboží mu žádné štěstí nepřineslo. Jen kamenný mnich Kozel stojí před hradem Cimburkem dodnes.

Zbojníci pod Bradlem
V osvětimanském polesí, v jeskyni pod horou Bradlo, žila kdysi tlupa zbojníků. Přepadala pocestné, kteří v horách zabloudili, nejraději ale číhali u cest, kudy kramáři a trhovci jezdili na jarmark do Kyjova, Hradiště či Koryčan, ba troufli si i na panstvo, které si zval buchlovský pán k sobě na hrad. Pravda, lidských životů šetřili, ale pobrali, co se dalo. A k tomu všemu si panští myslivci stěžovali, že nejlepší kusy srnčí a jelení zvěře končí na jejich ohništi. Zkrátka, nikdo si nebyl před nimi .jistý. A když jednou jedna hraběnka, která byla pozvána na Buchlov na nějakou hostinu, vešla mezi panstvo jenom ve spodničce, protože všechno ostatní jí ti lapkové v horách pobrali, rozhněval se pán a řekl si, že s nimi musí udělat jednou provždy konec. Vydal proto čeledi i lovcům příkaz, aby mu ty zbojníky pochytali a přivedli domů živé nebo mrtvé. Jenomže nikdo nevěděl, kde se ukrývají. Ať se zbrojnoši činili jak mohli, slídili po horách i dolách, a taky po hospodách, kam ti zbojníci prý přicházeli za zábavou, kde nic, tu nic. Ale sotva polevili v ostražitosti, už zase přišla stížnost, že v Koryčanech panskou sýpku vyrabovali a na hradské cestě velehradského opata vyčíhali, když se s doprovodem vracel z Brna a zlaté prsteny, kříže s drahokamy a jiné klenoty mu pobrali.

Tehdy pán vyhlásil, že dá tomu, kdo by ty zbojníky vypátral a pomohl při jejich dopadení, bohatou odměnu. V Osvětimanech žil tehdy svobodný mládenec Jindřich. Byl to pohledný a šikovný chlapec, nejedno děvče by se za ním ohlédlo, jen jednu vadu měl - byl chudý jak kostelní myš. V seně sice láska voní, ale kvete jen v péřových duchnách, a tak ten mládenec přemýšlel, jak se dobrat k nějakému majetku. Když se dozvěděl o odměně za dopadení zbojníků, hned si spočítal, že by to byla nejjednodušší cesta, jak získat bohatství i slávu. Vyprávělo se, že se zbojníci čas od času scházejí do Osvětiman, Vřesovic nebo Skalky do hospody se poveselit. Vždycky ale až po půlnoci, když vesnice spala. Hospodským dobře platili nejen za jídlo a za pití, ale i za mlčenlivost. Tak ten chlapec začal po nocích sledovat osvětimanskou hospodu. Čekal týden, druhý, už se vzdával naděje, až se přece jen dočkal. Byla tmavá noc, hospoda tichá, když se najednou objevila skupina nějakých postav, a ta první na dveře třikrát zaťuká. Dveře se otevřou a hospodský vpustil noční hosty dovnitř. Chlapci bylo jasné, že jsou to zbojníci. Čekal až do svítání, a když zbojníci opustili hospodu a vydali se do hor, pustil se za nimi. Tak ho přivedli až ke skále pod Bradlem, v níž by nikdo úkryt nehledal. Dva však odvalili kámen a odkryli tak vchod do jeskyně, ve které všichni po chvíli zmizeli. Jindřich věděl vše, co potřeboval. Vydal se rovnou na Buchlov a tam pověděl, co vypátral. Pán hned vypravil pod Bradlo oddíly ozbrojenců a ty loupežníky zajali. Jejich vůdce sám se na místě dýkou probodl, aby nepadl ozbrojencům do rukou: Ostatní byli v poutech dopraveni na Buchlov, a tam tázáni právem útrpným, aby prozradili, kam ukryli lup, protože v jejich jeskyni žádné bohatství nebylo. Ale oni nepromluvili a zemřeli pod katovým mečem. A Jindřich? Tomu byla vyplacena slíbená odměna a pán jej navíc udělal hajným. On však toužil najít zbojnický poklad. Byl tou myšlenkou načisto posedlý.

Od rána do noci jen po horách chodil, kdejakou skálu prolézal, do jeskyní se spouštěl, na různých místech kopal, ale všechno nadarmo. Jednoho dne zaslechl od kohosi, že poklad má být zakopaný u Kozla, skály nedaleko Cimburka.

Vydal se tam, ale domů se již nevrátil. Po několika dnech ho našli dřevaři zastřeleného vlastní puškou. Jedni mínili, že rána vyšla nešťastnou náhodou, jiní soudili, že se z toho marného hledání dozajista pomátl. To místo, kde byl nešťastník nalezen, označili lidé křížkem a dodnes se tam U křížku říká.

O Kozlu
Nedaleko Cimburku nalézá se v lese několik balvanů pískovcových z nichž největší, 30 m vysoký, nahoře mající větší objem než dole, jmenuje se Kozel. Vypravuje se o něm:

Když sv. Cyril a Metoděj stavili na hoře sv. KIimenta kostel, vyrojili se čerti z pekla, aby to svaté dílo překazili. Každý nesl s sebou veliký balvan. Když se již přibližovali k hoře, sv. Metoděj je zažehnal. Právě v té chvíli upustili čerti každý balvan na místo, nad nímž letěli. Kameny jsou v lese koryčanském dodnes. Největší má podobu kozla, proto se nazývá Kozel. Nesl prý jej sám kníže pekel Lucifer a jsou na něm dosud znát rýhy od řetězu, jimiž byl balvan připoután.

O Kazatelně
Jdeme-li od Kozla ke zříceninám svatoklimentským, přijdeme brzy k balvanu, vroubenému asi metrovou obrubou, za níž může člověk pohodlně stát. Na plošinu vedou schůdky. Vše je vytesáno z jediného kusu a nápadně podobno kazatelně.

Lid nazývá tento balvan Kazatelnou a praví, že sv. Cyril a Metoděj kázávali odtud zástupům moravského lidu víru křesťanskou. Nedaleko odtud je řada homolovitých pahorků, jež se nazývají Hroby. Tu prý je pohřebiště kněží z dob sv. Metoděje.

O hoře sv. Klimenta
Když moravský markrabě Jan honil v okolí Cimburka, pronásledoval laňku. Psi se za ní hnali, i prchla na pahorek, kde zmizela. Družina Janova v údivu viděla příkopy a valy, až se zastavila u polozbořeného kostelíka, v němž na stupních chatrného oltáře seděl stařec, držící v náručí udýchanou laňku. Stařec se tázal markraběte, proč pronásleduje věrné jeho zvíře. Když Jan zvěděl, že stojí na místě, kde působili křesťanští věrozvěstové a jejich žáci, daroval v roce 1358 celou horu klášteru augustiniánů, kteří v této krajině pak dlouho působili. Zdálo se, že tu bude věčný klid. Ale v roce 1421 sem přitáhli od Kyjova táborité, vtrhli do tvrze, kostelíka i kláštera. Klášter vydrancovali a zapálili. Od té doby zarůstá svatoklimentská hora mechem. Jen občas sem putují lidé a turisté hledají osvěžení.